KDYŽ MĚSTO USÍNÁ

(říjen 2012)
Mám rád pokoje
bez závěsů,
noční město
a světla odkrývající
životy lidí.
Vrásky města
světla lamp
a obrysy lidí
bez tváří
nebo s úšklebkem vlka
a hrozivé oči
stoupavých komínů,
které kuckají nebo dáví
obláčky dýmu
jako stínoví herci
nebo básníci
s unavenýma očima
nad vršky svých hlav
posílají zprávy
a vypráví příběhy
na dobrou noc:
o řece, co šimrá
smutnej most
o neónový reklamě,
co na každýho mrká
o zasukovaných jazycích
dálnic,
co si slibují věrnost
až po první exit.

Potácíme se domů:
každej patříme jinam.
Na schodišti
jako v tý pisničce
od Mňágy
nám obličeje klesají
k ramenům.
A s prvními paprsky rána
se rozpadáme
do další noci.

Brnkám ti na vlasy
vinné skladby
a kuckám obláčky
a plním je slovy
o dceři andělů
a snovém rozplétači,
o robotovi s lidskou
hlavou
a dívce ve stěnách pokoje,
o starci a vlčici,
co to mezi nimi jiskří.
A pak taky
o mojí vlně
a tvým mikádu.

A ty spíš.