7 LET

(duben 2018)
Vrátil jsem se zpátky
do studentských let:
dvě hodiny spánku,
žaludek se houpe,
co nejdál od lidí
potím
včerejší víno
a těžkej drink.
Hlava je trpká –
střep,
torzo lehké –
jako duch.
V učebně
hlas monotónně
vypouští slova
a já zas vysílám
obláčky lihu,
hltám kafe
a svírám stůl
jako římsu
výškové budovy.
Ze strachu,
že toho najdu příliš
mnoho,
příliš málo,
nebo vůbec nic.
Záleží,
co hledám.

Moje první a velká
už má taky třicet:
počala nečekaně
a porodila,
pozvala mě na svatbu
a bylo to památné
setkání
plné starých
pomníků
a opatrných kroků.
Vdala se.
S mužem staví
dům.
Vídáme se
jednou do roka
a dcera roste
do své matky –
a to je dobře.

Potratila.
Nemám slov.
Pokud mě setkání
s ní
něčemu naučily,
tak že nikdy nebudu
připraven na život
a všechny jeho kličky
a zákruty.
Svatbu jsem vynechal:
nemusel jsem
se rozhodovat.
Říkám jí to,
když se mě ptá,
jestli bych přišel.
Naléhá, chce vědět,
jestli ano.
Odpovídám jí,
že ne.
Vypadá spokojeně.

Nakládaný hermelín
chutná zatuchle
a víno mizí,
ulpívá na slovech
o našich partnerech,
dětech – co jsou
a budou,
domech a bytech,
práci –
dospělé věci.
Dívám se na ni
a vypadá tak jiná:
jsem i já
tak odlišný?
Dnes už se známe
víc než sedm let:
ťuk na to!
Kdysi jsme byli
velkými milenci:
žilnaté tance
a tepenná slova,
vodní dýmka
ve třetím patře,
dlouhé šaty
a lezecká stěna,
černá paruka,
víno
a lavičky
v parcích
a minigolf
a noční cesta
po kolejích,
piškvorky
v nočních podnicích,
rozechvívání
nervových zakončení
a nálada
jako u Freuda
v hlavě,
když jsme cítili
dech na nose..
Tohle všechno
a mnohem víc.

Vzduch chládne
a lidé mizí,
my zůstáváme.
Večer se zlomil
do druhého dne,
autobusy
duní ulicemi
v lesku lamp,
když odmítám odejít
bez ní.
Začíná nový den.
Slova z vína
se vznáší
jako motýli:
vesele
a bez cíle.
Je zas taková,
jakou ji znám:
barevná
a teatrální
a okouzlující
v kalhotech,
co si je polila
mým vínem.

Třepetáme městem
a houpavým krokem
hledáme azyl,
aby noční linky
mohly pokračovat
bez vyrušení.
V Baru,
který neexistuje –
jak příhodné kulisy
pro tento večer –
oba víme,
že jsme správně,
nebo už moc daleko
a láká nás to
k představám.

Přemýšlím,
jaký jsem byl,
když jsem byl
s ní
a znova mě překvapuje:
rameno
na rameno
u baru
popíjíme drinky,
které jsem vymyslel
a dnes si nevybavím
chutě ani názvy,
ale pořád cítím
mokré kalhoty,
co mi je polila.
Její vůni
jsem vystopoval
ve svých zátočinách
a jsem to zase já,
když mě hladí
po zádech.
Jsem to zase já
a v očích
mám zase ten pohled,
jako když jsem
ji měl
poblíž:
jsem statečnější
a myslím si o sobě víc
a třeba
se ani tolik nemýlím.

Další noční spoj
je v trapu.
Platím.
Potřebujeme
na vzduch.
Svíravé komory
mnou cloumají,
pumpuju chlast
a chlad noci
v sedě
na parapetu
nočního podniku,
co už má zavřeno.
Válí se
mi po hrudníku,
nahmátl jsem
známé rysy.
Chvíli v sedě,
chvíli v objetí
jsme zpití
a potřebujeme
mluvit,
nebo ještě hlasitěji
mlčet.

A pak už musíme jít.
Další spoj
nám nesmí ujet:
musíme se vrátit.
Oscilujeme ulicí
šněrujeme chlad
noční dlažby:
jsme jako dva opičáci,
když za zády imituje
moji chůzi,
abych si ji nedobíral
pro polité kalhoty,
co vypadají
jako podlité krví.
Beru ji
za ramena,
vedu si ji městem,
držím ji,
aby šla rovně:
nechci ji pustit –
jsem nejšťastnější
tvor,
který se ráno
courá městem
a hledá cestu
zpátky.

Jsme u schodů,
které vedou dolů
a pak pryč
k nočním linkám.
„Chtěla bych
pusu.“
Prořízne ticho.
„Jakou?“
pokládám hloupou
otázku,
šetřím čas,
potřebuju uvěřit.
Ještě dvakrát
se opakuju,
protože couvá,
omlouvá se,
neví.
Chci ji
a ptám se znova.
„Velkou.“
říká mi konečně.
Klesáme dolů,
schody nám tikají
pod nohama
jako vteřinové
ručičky.
„Máme sedm minut,“
říkám jí
a koukám na ni:
sedm let –
a ona je
pořád taková:
anomálie,
světlo
vzdorující
naprosté temnotě
vesmíru.
A to je krásné.
Ona je krásná.
„Čas
akorát na to,
abychom tam došli,“
říkám,
„a na pusu.“

Uvnitř žeber
mi to tepe,
bouchá to
ve mně,
musí to cítit,
když ji tisknu
a slyším hvězdy –
tepou
mi v uších,
dotýkám se jí
a tohle je taky ona
tohle jsem já
a tohle taky já
a ona
a já
jsem klidný
a jsem šílený,
zvon buší
a pod mou dlaní
se vlní
křivky boků,
záhyby kostí
a chvění kůže.
Vlčí máky
úst
točí koly
a praskají
světy
v kostech lebky
a já
jsem ztracenej:
rozstřelenej
na malý dílky
a každý z nich
to cítí
a drží se jí
tak fakticky,
když kaneme
níž
nad komorní sonáty
v orchestrální
salvy
a ústa dokořán
křičí
do tichých stěn
našich lásek.

Na přednášce
jsem při týhle
myšlence
podivně slabej
a šimrá
mě to pod žebry
a níž.
Kelímek kafe
prázdně zívá
a voda
chutná plytce.
Jsem z toho
šťastnej
i smutnej
a dnes
se taky snažím
necítit nic.
Vůbec nic.

Ranní slzy
skrápí
slizce lesklý
chodník
a omámeni
vrávoráme ulicí.
Hřmotivé
ranní motory
pobízí
bloudící opilce
do postelí
a mezi nimi
se pohupujeme
v prostoru:
je toho tolik
a nemáme slova,
nebo čas –
objímám ji:
„Nehci čekat
zase rok.“
říkám jí,
a pak naposled
tiskneme rty.

Cesta je rychlá
a drsná:
koleje a spáry,
kanály a zatáčky
míhají a mizí,
házejí soupravou
a z okna světla sodíku
a noční bytosti,
co hledají poklad
mezi nedopalky,
štěstí ve zlatě úst
starců,
nebo jen cestu domů.

V kapse mi vibruje
a z obrazovky
na mě kouká
sedm let vzpomínek:
mám ji na uchu
a cítím na prstech
a rtech, hrudi
a v tolika slovech –
vždycky ji najdu.
Je půl čtvrté
ráno.
Doprovázíme se
přes mobilní signál
do svých domovů:
slova nejsou
důležitá
a v mezerách
mezi nimi
můžeme odpočívat
a snít.

Omámen
alkoholem
utahuju
chodník ulice
a mám strach,
že zapomenu,
když tuhle vzpomínku
příliš často vystavím
světlu svojí mysli,
nebo skrz všechen
chlast.

Odemykám dveře
a úhledně
skládám vzpomínku
do hrudní kapsy.