TELEFONÁT

(červen 2019)
Ruka ještě brní
na uchu cítím
sluchátko
a uvnitř zvučí
známý hlas:
zažili jsme
všecko možný
pár věcem
pořád nevěřím
ale staly se –
stali jsme se.
Dnes už nečíháš
za všemi rohy
mého města,
nepotkáme se
náhodou uprostřed
hemžení na čáře
(a všechno ztichne)
nejsi první komu píšu,
když jsem v maléru.
Nejsi opodál
a
někdy bych si přál,
abychom spolu
nebouchali,
protože by to bylo
jinak.
Přál bych si,
abych nebyl tak zpitej
tu jednu jedinou
noc.

Je noc
a vleže vzpomínám
na cestu městem,
co jsem ji protáh
o třikrát jeden blok
víš,
chtěl bych neříkat
tolik nesmyslů
do sluchátka,
protože některý věci
jsou moc nízký
na takovou chvíli,
jiný zas patří
ke kávě
k vínu
my tam patříme
na chodník města
mezi komáry
na stěně ložnice
ale to nemáme
a tam je to zmatení
střílíme témata
a kličkujeme mezi nimi
jako bychom hledali
nebo se vyhýbali
a jediný co chci,
abys věděla,
že jsem šťastnej
a vím,
že Ty jsi taky
a pak je to všechno dobře.
Ten proklatej telefon
nás nutí mluvit:
tón hlasu
tušené obrysy
roztržité pohyby
vlasy za uchem
si jdeme městem,
kde jsme tvořili
puls vesmíru
jsme středně staří
a mám chuť Ti říct
tolik věcí
ale ne teď
a tady
nechci dělat vlny
ani malou
vlnku
stačí
mi ta ve vlasech.

Je pozdě
a ležím:
jsi tady,
když tu nejsi
jsi v těchhle řádcích
a stovkách jiných
jsme na posteli
s nohama v okně
uvnitř pokoje
našeho města
tiskneme se
a hledíme na nebe.

Nic bych nezměnil.
Vzpomínáš?