RANNÍ BĚH

(srpen 2016)
Je tu takové ticho:
skoro slyším svoje myšlenky.
Hlasy v hlavě
umlčené a překřičené
všedními dny.
Trápím kolena,
překonávám
kameny a stoupám
do kopce.
Luční koníci
dělají,
co umí nejlíp
a já bych chtěl taky:
přepych vlastní volby.

Ticho a těžký dech
a ostrůvky ranních
smaragdů.
Hlavní cesta se třepí
a není zábavné
ani krásné držet se jí.
Sám moc dobře vím,
cíle ústi jen do dalších cest
a malé cesty nemají sílu,
ztrácí se v trávě
a v kamení:
samy v sobě.
Ztrácím se s nimi:
stesk
a těžký dech
se mísí se stezkou
a kolena mě nesou
mezi stromy
a houbami
a pavouky žijícími
v komůrkách
v orosené
zemi.

Je to tak snadné.

Hlava je lehká,
když kloužu po smaragdech
a rozbíjím si
už tak trápené
koleno.
Výkřik se ztratil
v němě zírajícím zástupu
jehličnanů,
vetknul se
do ostružiní,
umlčel zvířenu.
Jsem schoulený,
unavený a rozbolavělý
na zemi
v lese
mezi kopci
jsem odlehlý
a dutý sval mi tluče presto,
koleno zcela mimo rytmus
vysílá adagio čůrek
spíš ze zvyku
než ze strachu.

Hlava je lehká

a už zase cvrkají
a cvrlikají
a funí,
lezou
a žijí
tvorové lesa.

Cesta se vlní
a ztrácí,
stoupá,
hurá
dolů
po spádnici
dál
a dál.