POKOJ 318

(leden 2022)
Jsem v hotelu uprostřed Vysočiny
v pokoji 314 se třemi chlapy.

Ráno vajíčka a párky a křupavý chleba
přes den espresso a večer pivo a gin a víno
a na konci toho všeho budu terapeut.

A pak jsi tu Ty.
Jsi sama doma, píšeš.
Přijeď za mnou, píšu já.
Nepíšu Ti, že Tě chci.
Beztak to víš.
Chci se na Tebe vrhnout
mezi dveřmi
a to je důvod
proč bys neměla jezdit
to je důvod
proč chci, abys přijela.

Tryskem míříš zmrzlou krajinou
pozdním dnem a nocí
lesem se skelnou cestou
jako šíp osudu
protože tohle setkání
je ušlechtilost a nevyhnutelnost
našich osudů v pokoji 318.

Stoupám k Tobě.
Mám srdce až v krku
beru schody po dvou
z hlavy se mi drolí mozaika
všech správných slov.
Chtěl jsem Ti toho tolik říct
měl jsem i něco za lubem
a nahoře ve třetím patře
nemám nic.
Jsem jenom schránka
s tlukoucím strojkem.

Vydýchám se přede dveřmi
otevřeš mi je a nevrhneme se na sebe.
Pijeme víno a hrajeme piškvorky
sázíme se o hlouposti
abychom neměli odpovědnost
za svoje činy a emoce.
Uklidňujem se, že to není na nás
ale takhle to navěky dělat nejde.

Koukáš na mě, směješ se očima
a zvedají se Ti koutky rtů
tuším reje maškarád uvnitř Tvojí hlavy.
Visí to mezi náma a mně to nejde sundat.
Chodíme kolem toho jako kolem horké kaše
jsme jako ve francouzském artovém filmu:
sedíme u lahve vína v malém pokojíku
za světla noční lampy
a rádi bychom k sobě vztáhli ruce
vyorali a zase zaseli to
co je mezi náma už od počátku věků.
Vzduchem lítají bubliny vína
zmítají se jako nažky pampelišek
jako všechny nevyřčené zázraky existence
se komíhají ve vzduchu pokoje
a tolikrát mohou být květinou
anebo ne.

Dnes je to na nás.
Můžeme se chovat, jak se sluší a patří
a pak se doma tlouct do hlavy
můžeme pro sebe umřít
každý v jiné dálce jako hvězdy
ty se málokdy dotknou.
Můžeme být kým jsme
a svobodní.

Známe se už skoro jedenáct let
potkal jsem Tě a byl v tom
pocit nevyhnutelnosti.
Narodili jsme se
abychom tenhle svět křižovali
na protínajících se linkách.
Tady máš slova
která nás vážou na věky:
nechávám Ti značku
na každém rozcestníku
a hledám Tě ve všem
co mi sebere dech.
Nepotkali jsme se
ve špatný čas
naše setkání jsou správná
ve všechen čas
jsme a nejsme si souzeni.
V tuhle chvíli Ti všechno patří
patří Ti tyhle stěny
patří Ti blikavé světlo lampy
vzduch v místnosti
já.
Jsi odzbrojující a nonšalantní
překrásná
a ve slovech nepopsatelná.

Nedokážu to říct nahlas.
Mé mlčení jsou slova poety
obrátím je dnem vzhůru
a popíšu Ti jimi
kůži mezi lopatkami
mezi ďolíky na bedrech
na zadní straně stehen
a na ploskách nohou.
Pojedu prstem po Tvojí kůži
na nose, po brázdě nad rtem
mezi klíčními kostmi
uprostřed hrudníku
na břiše
a níž.

Jsme spolu v posteli.
Je mi jedno
jestli to bude pod vrstvami oblečení
nebo kůži na kůži
chci jenom protéct peřinami
jako voda a ráno se probudit
a přes propletené ruce nevědět
kde končím a kde začínáš.

Čeříš mi vlasy rukama
dám Ti ruku kolem ramen
a tisknu Tě na sebe
a mám zas velkou chuť psát
protože s Tebou něco uvnitř mě létá
a naráží na naše hrudní klece
které se snažíme tlakem rozbít.
Otiskáme se do sebe
čelo na čelo, nos na nos
cítím Tě celým tělem
náhlá euforie vytetuje moje ústa
na ty Tvoje.
Vháníš mi krev do nejtišších koutů
ale exploze nemůže vystoupat
a pohltit Tě.
Pohltil jsem Tě do náručí
přimknul ústa.
Tady jsi v bezpečí.
Motýly mých prstů Ti kreslím na záda květiny.

Stalo se ráno
které jsem chtěl po nejdelší čas:
otevřít oči a vidět Tě tam
natáhnout ruku a dotknout se
teplé hebkosti Tvojí kůže.
Jdu se sbalit do svého pokoje
štípnout se hrnkem kafe
jestli se mi to celý jenom nezdá.

Vyběhnu po schodech zpět nahoru
doufám, že Tě najdu v posteli
chtěl bych si Tě ještě jednou složit do dlaní
jako origami
jsi jako ten nejhezčí papír
a já Tě popíšu
a rozmazlím slovy.
Jestli mě necháš.