MLADEJ

(únor 2016)
Myslel jsem si,
že v tomhle věku
budu mít jasnější
představu o životě.
Uklidňuju se tím,
že jsem pořád ještě
ve věku,
kdy si můžu dovolit
nevědět co
se sebou
a s lidmi okolo.

Co s Tebou?
A co s ní?
Co s mojí křehkou
duší?
Nažka zmítaná
víry tepenných proudů.

Ještě pořád jsem
docela mladej,
ale už si zapínám
i poslední knoflík
u košile:
ten co mě škrtí,
vězní moji duši
a skrývá hruď,
protože v tomhle věku
si nemůžu dovolit
další karamboly.
Nebo jo?

Nejsem už takovej
rapl
a mírním se
v osobním kontaktu
a pořád ještě běhám,
ale už tolik neskáču.
Piju víc kafe,
ale už to se mnou dělá
hrozně málo
a pořád chlastám
ach ano!
míň a míň
za víc.

Vlasy mi šednou
a přestal jsem se
před tím skrývat
a hrozit jim.
Sundal jsem si kříž
z krku –
mohl by mě začít
svědit,
omezil jsem sbírku
reliktů mého mládí
na ruce
a odstřihnul tkaničku
na noze.

Zítra si koupím
kožené hodinky,
které budou tikat
jako malí červotoči
a budou rezonovat
se zvukem konfliktů
dospívání
a přicházející dospělosti.