MÁM KOCOVINU

(květen 2016)
Mám kocovinu:
není hrozná, měl jsem i horší.
To určitě.
Horší je únava
a taky musím být v práci.
Můj trup, ruce a nohy
a vlna vadnoucí k čelu
přinejmenším.
Sedím přilepenej k židli:
v jedný ruce croissant,
v druhý kafe
a na stole vedle banánu
iontovej nápoj:
jsem připravenej vystřízlivět,
ale do tý doby
si myšlenkama bloumám jinde.

Všímám si, jak je vysoká,
nebo já jsem tak malej
vedle ní.
Nevím, dočista jsem zapomněl.
Zapomněl jsem na spoustu věcí:
mozek dokáže být
milosrdnej.
To jiný orgány
neuměj.

Stali jsme se
na tolika místech:
naše esence žije
v kouři ve stěnách
barů a vináren,
na lavičkách v parcích,
ve stínech světel lamp,
na chodníku,
na dlažbě,
v trávě,
v prachu peří peřin.

Vymetáme pavučiny
a oživujeme duchy
našich míst.
Procházíme se kolem
monumentů
našich vítězství
a opilých vyznání
a střetů se skutečností.
Pomníků
kolmých zpěněných vzpomínek
a střemhlavých rán
na čelist.

La Solitaire:
tady nás stěny
znají nejlíp:
mají zavřeno.
A další vinárna
je už moc daleko.
A pak je tu ještě jedna.
Tam nakonec skončíme:
před dvěma lety
jsem tu pro ni uloupil
džbán: líbil se jí
a já
bych jí dal všechno.
Chtěla by další,
ale číšnice mě nakonec
předstihla.
To se stalo
až mnohem později.

U první sklenky
mi řekla, že neví,
jestli mě má pozvat
na svoji svatbu.
Řekl jsem jí,
ať si s tím neláme hlavu:
nepočítám, že bych přišel.
A to jí zas přišlo líto.
Taková ona prostě je.
Povídá o tom dál:
ne a ne to nechat být:
ulpěla na tom,
jako víno
na stěnách našich sklenic.
Pro svoje pochyby
má prý důvody,
ale zatím mi je nepoví.

A mně to nevadí.
Hovím si
na dřevěné lavici
a na záchodě
si pokaždý rovnám
svoji vlnu
ve vlasech,
i když bych nemusel
a piju a úsměv se
mi vznáší
u očí
a směju se nahlas,
aniž by mi prozradila
pointu našeho večera.
Tohle mi dělala vždy:
taková ona je.
Všechno mi ale vysvětlí:
mám počkat,
až se trochu víc napije.
Tomu jste u ní mohli věřit.
Je fajn vrátit se
k určitým jistotám.

Mezitím se chvástám
novými básněmi
o jiných dívkách
a vidím jí to na očích,
tak to řeknu:
„Tahle báseň
byla pro Tebe,“
říkám jí,
zatímco si ji čte.
„Ale vzal ji čas“:
natáhly se po ní
dívčí ručky
a pavučinoví kadeří.
„Teď patří jiné.“

Chce ode mě nějaké básně.
Říkám jí,
že jí nějaké určitě pošlu.
Dnes ráno
si tím nejsem ani trochu
jistej:
mé básně jsou
zřídkakdy určeny lidem,
o kterých jsou.
Odložím řešení,
zakousnu croissant
a napiju se kafe.

Má pro mě slabost,
říká mi nakonec.
Vždycky ji bude mít.
Přikývnu.
Dál se nevyptávám.
Už se nenatahuju do ohně
pro plamínky.
Byť hrajou tolika barvama.
Jenže:
nezahojená rána
chce vyléčit,
tak jsem do ní říz:
„Ty a já,“ říkám jí,
„neměli jsme žádný konec,
žádné rozloučení“

Jsem prý jako postava,
kterou jsem sám napsal:
žiju ve vlastním
smyšleným světě.
Říká mi.
A přišla na to
až později,
nebo možná
až teď a tady
se sklenkou vína
a mnou ve své rozevláté
velkoleposti.
Jsem nadšený a zanícený,
vždycky jsem byl:
jako rána pod žebry,
co se špatně hojí.
Jeduplný.
A na tohle jsem ji utáh.
Můra
hrající si se zářným bodem
a plápolající:
nikdy výjimečná:
patřím všem
a to ji odradilo.

Krátkou chvíli nemám slov.
Nenech se vysmát,
takového jsi mě stvořila:
byla jsi moje první
a velká:
taková, ze které praskají
kosti
a puká hruď,
kvetou květy. vByla jsi planoucí rým
uvnitř mojí hlavy,
stohy prázdných
mrtvých stran:
vlnily se,
zalkly se šílenstvím,
které žilo
pro schody nad ránem,
hloupé sázky
a vleklé souboje
v piškvorkách.
Protekly jsme
škvírami všedních dní
do rýmovaček
a obnažených zpráv
a telefonátů opilejších
než tohle setkání.

Většina z toho zůstala
jen v mý hlavě:
Plamínky.
Doutnám,
nehořím,
nenatahuju se.

Koukáme na sebe,
možná nám to došlo,
nebo jen nevíme,
jak pokračovat.
Napiju se na ně,
na ni
a kvůli ní.
Víno,
srknuté příliš rychle,
zmizelo
v mojí hlavě
a vetřelo se na jazyk:
uzluju další slova,
jen abych unikl
do dalšího dějství večera.
A ona je svolná
mi v tom pomoci.

Džbán,
v rukou číšnice
a hamburger,
co není úplně můj:
podařilo se mi
utéct
a ještě pořád musíme
obejít pár míst,
aby byl večer
úplný.

Půlnoc přichází
a odchází
bez jakéhokoli
varování.
Jako dešťové kapky
fackujeme ulici,
potácíme se
zástupem kočičích hlav.
Jsme vzhůru
a koutky úst se nám vznáší nad
nad vrcholky města,
ale oči máme těžké
a všichni ti
věční duchové
dne, který zemřel,
tančí čtverylku
až k prvnímu rannímu
rozjezdu.
Objímáme se
na rozloučenou:
nedočkavé
chraplavé motory
ranních autobusů
krmících se
dokořán otevřenými
ústy
a skotačící opilci
hledající svou spásu,
nebo cestu domů
požadují oslavu této chvíle,
ale my
odmítáme tancovat.

Mizíme
po schodech
za okny
mezi opilci.
Cítím
její cvrnknutí
na uchu,
když mi volá,
zatímco se od ní snažím
dostat co možná nejdál.

Ale to nikdy nebylo snadný.