HOLUBI

(ČERVEN 2012)
Mám
ji v nosních
dírkách, cítím
ji na prstech,
listuju jí
stránku po stránce.
Vyhlazuju linky
papilár.

Nedočetl jsem ji.

„Asi o tobě napíšu.“
Říkám jí.
„Proč mi to říkáš?“
Ptá se.
„Abys věděla,
že všechno bude
pravda.”
„Jako že toho budu
litovat?”
Krčím rameny.
„Mrzí mě,
že jsem tomu nikdy
nedokázala věřit
tak, jako ty.”
„Pak je tohle
správně.“
„Mám tě moc
ráda. Přeju ti
jen to nejlepší.
A vím,
že to samé
přeješ i ty
mně.”

Naše setkání:
slovo za slovem
klišé mýdlových
oper
a já jí to
nepřeju,
ale oceňuju med,
který by se měl
vyučovat na školách.
Skrz prázdnotu
těch slov,
skrz díru zející
v její hlavě
bych se mohl
koukat na holuby
na ulici
za ní.
A bylo by mi
fajn.
Jen nevím,
jestli by to bylo
tou dírou, nebo
těma holubama.

„Jsi pro mě pořád
ten samý úkaz,
jako když jsem tě
potkala poprvé.
Jsi můj největší
hřích,
víš?.”
„Myslím,
že bychom se neměli
vídat.”
Pouštím do těch slov
city jako ovce
na porážku.
„Já vím. Zase
se potkáme
a skončíme
úplně stejně.”

A pak nasazuje
úsměv
a já nevím,
jestli není
umělej,
prakticky syntetickej.
Nebo je to odraz
nejistoty,
přání.
Obavy?
A taky nevím,
proč nad tím
přemýšlím.
Sakra.
Půjčuju si
ten její úsměv:
„Měj hezký život.”

A pak jsme se
na sebe obtiskli.
Přes šaty nejde
cítit její kůže,
ale pořád cítím,
jak voní.
Tohle je můj trest:
zasloužím si ho,
ale co ona?

Profackovali jsme se
polibky
na tvář.