DRAHOŠ

(duben 2019)
Mám v sobě
zasypaný hrob.
Kdybych do něj kopnul,
vrátil bych se
v čase:
oživil si tón hlasu
a přezdívku,
kterou mi už nikdo
neříká.

Jsem jako stará jímka:
hnijí ve mně zapadlé otázky
jako bubliny v pěně
pukají a rodí se nové
a já na ně střídavě
hledám odpovědi
a vyhýbám se jim.
Vyhýbám se tomu místu,
tuhnou mi tam nohy
a těžkne dech,
když mě svíráš.

Myslím,
že na tenhle život
nebudu nikdy dost
starej:
odpusť,
můj nejlepší příteli,
ležíš bez povšimnutí,
hořel jsi
a dnes už víc
než deset let
pod hlínou
prázdný
tetelíš se
v myriádě
larev
a jiní červi
se plazí
mými zákruty –
sžírají to,
co z nás zbylo –
z mládí,
které skončilo tak brzy.

Naše zprávy hoří,
křik mezi řádky,
telefon s číslem,
co už nikdy nevytočím,
prázdné místo v lavici,
zpráva,
co sis nikdy nepřečet.
Daří se mi,
ale chybíš mi.
Mám Tě,
hrob, který říká,
že ať už si to odpustím,
nebo ne,
potáhnu si to s sebou.
Mám další roky
před sebou –
jako rouhání,
nebo další šanci
něco změnit:
udělat to tentokrát správně.

Nechal jsem Tě odejít,
protože jsi to tak chtěl.

A to je lež.

Mám v sobě hrob
a ten polyká hlínu.