DLOUHEJ LEDEN

(leden 2017)
Spousta dnů je šedých
a všedních
leden trvá měsíce
a nechce se pustit
zakousnutý
v kostech
slunce aby pohledal
a našel
jen na chvíli.
Topení praská
a pne v železe
jako ty kosti,
obrazovka počítače
vypálená na rohovce
a za mřížemi
nehybně krajina
sténá
a stěna
tak studí,
když se o ni
opírám
zavazuje boty
oblékám se,
přicházím
v noci
odcházím.
Pohled na stůl
prázdný
hrnek s lžící
a v puse kyselá chuť
posledního kafe
mi tepe
v oku
jako ostnatá žíla.
Těžké dveře
čtyři čísla kódu
dva západy a branka
venku
zatuchly sníh
sodíkových lamp,
pařáty stromů
s prsteny
mrtvých hnízd
lapají po dechu
plazi se popelem
cest.
Na pozadí
zakaboněné domy
doutnají
a monotonie lidi
zpod houní
dáví obláčky
o zatoulaném jaru
ve hvězdách
odkapávaných
rampouchy.